Hádáme knihy

Máma mele maso.

"Punťa? Kde je Punťa?" sháněl se Honzík po svém věrném příteli. Nemohl Punťu mezi tím černým smetím na papíře rozeznat.
"Tady je Punťa," řekla maminka a ukázala na řádek písmenek. Honzíkovi se řádek nelíbil. Rezatého Punťu mu vůbec nepřipomínal.

„Ta… ta bomba. Už je tam?“
„Přejete si ohlásit uložení výbušniny?“ systém poslušně zareagoval na klíčové slovo.
„Ano… už je tam?“ hlas zněl najednou spíš zvědavě. „Bomba ve skříni. V červené… v suterénu, ta uprostřed. Je… je tam?“
„Vaše zpráva byla zaznamenána. Prosím, sdělte své jméno.“
„Ne… promiňte!“
V hlasu přímo vybuchla panika a vzápětí se spojení přerušilo. Celý hovor netrval ani minutu.
„Nějaká nána si dala moc Nebíčka,“ odhadl Winston. „Pyne, kde se flákáš?“
„Říkám, že v suterénu,“ odvětil Ned otráveně.
„Nelži!“ ve Winstonově hlasu se ozval vztek. „Nebo aspoň lži chytře, koukám na obrazovku. Jestli toužíš po vyhazovu…“
„Počkej!“ Ned ho nečekaně prudce přerušil. „Cos říkal?“
„Říkal jsem, že dostaneš padáka, když…“
„Ne, předtím!“
„Že koukám na monitor. A kdybys byl v suterénu…“
„Ale já jsem v suterénu!“ Ned zvedl hlavu ke kameře na stropě chodby. „Stojím přímo pod trojkou. Ty mě nevidíš?“
Dvě vteřiny naprostého ticha.
„Chci diagnostiku systému! Záznam ze všech dveří v suterénu za posledních šest hodin. Dělejte!“
„Jo!“
Z Winstonova i Joeova hlasu rázem zmizelo pobavení.
„Co poplach?“ nadhodil někdo.
„Ne,“ rozhodl Winston. „Pořád to může být kachna.“
Poplach znamenal evakuaci budovy, stovky vyděšených návštěvníků, zaměstnanců, ale hlavně šéfů. Kdyby se spletli, jsou zítra na dlažbě s takovým záznamem, že se uplatní leda v městských službách jako sběrači smetí. Červená skříň. Ned se snažil rychle uvažovat. Suterén měl prolezlý křížem krážem. Většina počítačového vybavení byl černá, šedá nebo bílá. Co, ksakru, mohlo být červené…
Odpověď ho udeřila jako rána pěstí. Vrhl se zpátky do labyrintu chodeb, zároveň mačkal palcem vysílačku.
„Městský servery! Skříně mají protipožární nátěr, červenej!“
„Dejte sem log!“ štěkl Winston. „Šel tam někdo?“
Bezpečnostní systém automaticky ukládal čísla karet užitých k otevření dveří, samozřejmě včetně data. Za pět vteřin se ozval Joeův hlas – teď už zněl vyděšeně i on.
„Včera ve tři třicet. Dva vstupy během patnácti minut. Karta evidovaná na údržbu, jméno Jason Gibbons. Zanesený do evidence předevčírem.“
Údržba v půl čtvrté v noci. Chlap najatý den předtím. Nějaká kritická porucha a nový technik, nebylo to vyloučené, ale…
Ned Pyne to nestačil domyslet, protože doběhl ke dveřím. Číslo a cedulka „Serverovna 09“ byla doplněna ještě o výstražný nápis „Nepovolaným vstup zakázán“, přesně podle vyhlášek. DiaVision na základě kontraktu s Artipolí zajišťoval i prostředí pro městské systémy, samozřejmě za tučnou provizi.
Ned vytáhl kartu. Když ji přikládal ke škvíře, prsty se mu třásly. Vrazil dovnitř. Skoro stejná místnost jako ta, co před chvílí opustil. Slabé bzučení, silnější hukot klimatizace. Sedm temně rudých skříní podél stěny.
Sedm?!
Nedův žaludek se změnil v klubko ledových, slizkých úhořů. Přesto, když stiskl vysílačku, hlas měl až neuvěřitelně klidný.
„Jsem u městských serverů. Je tu sedm skříní, kolik jich má být?“
Winston odpověděl dvěma holými větami.
„Šest. Spouštím poplach.“

..ja myslím, že by to mohlo byť niečo z tohoto:
http://www.databazeknih.cz/autori/xavier-crement-6498
taktiež v
http://necyklopedia.wikia.com/wiki/Kokoti_medzi_nami (viď použitá literatúra)

alebo žeby bobekova cesta do Afriky... ?

Vytí vlčí smečky je probralo z letargie. Šelmy vyrazily na lov. Určitě ucítily koně a dostaly zálusk i na lidi. Unwan, Hermann, Frederich a Wasus si připravili luky a šípy, Wilhelm a Ditmar oštěpy a ostatní meče či jiné zbraně. Čekali, odhodlaní k boji a jistí si tím, že je jich dost, aby útok vlků odrazili. Na okamžik nastalo ticho rušené pouze šelestem tlap, Viděli černé stíny běžící po bílém sněhu, vnímali lesk jejich očí a slyšeli zlobné vrčení. V šeru se blýskaly tesáky v otevřených mordách.